Parfémy sloužily i jako lék, a za jejich rozšíření mohl Kryštof Kolumbus
Obsah článku
Dnes se vydáme na trochu netradiční cestu do bylinkářské historie. Zaměříme se totiž na vonné esence, z nichž se dnes vyrábějí parfémy. V minulosti měly totiž docela jinou roli, než v současnosti. Zatímco dnes si jdete do drogerie výhradně a jen pro parfém s příjemnou vůní, ve středověku byly jeho možnosti mnohem širší.
A za vším stáli alchymisté. Tedy konkrétně metody destilace, které stále zdokonalovali a zdokonalovali v honbě za bájným Kamenem mudrců. Mimochodem, při svých pokusech narazili na to, že při destilaci rozmarýnu a pryskyřice mohou vzniknout opravdu zajímavé vonné esence.
Voda uherské královny jako voňavý všelék
Říkali jim oleum mirabile alias zázračné oleje. A velmi brzy je také začali míchat. Rozmarýn a pryskyřice se staly základem, z něhož se vycházelo. Brzy však byla pryskyřice pro svoje příliš silné aroma nahrazena esenciálními oleji z levandule a šalvěje. A protože tyto látky příliš dlouho nevydržely, ředily se a konzervovaly alkoholem. A právě to byl základ úplně prvního pravého parfému na světě.
Samozřejmě nejrůznější vonné esence používali třeba už staří Egypťané. Metodu destilace při nich však nepoužívali, takže opravdový parfém v dnešním slova smyslu vzniká teprve ve 14. století. Ukázalo se, že rozmarýn je pro celou směs klíčový. Samotnou rozmarýnovou „vodu“ si totiž pochvalovali i mnozí lékaři. Dokonce byl nalezen dopis Alžběty, manželky Ludvíka Velikého – uherského krále (1346-1382), v němž chválí účinky této vody jako skvělou pomoc při tehdy obávané pakostnici.
Vzniklá voňavá esence byla tedy pojmenována po ní – a velmi rychle se tak rozšířila po celé Evropě. Ale nešlo jen o parfém, díky obsahu alkoholu šlo tuto směs používat i jako tinkturu. Potíraly se s ní například špatně hojící rány, používala se k oplachu vlasů i jako přísada do koupele. Dlouho však zůstalo právě jen u ní. I když čas od času přišly na svět i jiné druhy vonných esencí (např. liliová voda z florentského kláštera Santa Maria Novella), byly parfémy považovány spíše za prostředek hamižnosti, chamtivosti a necudnosti. A jako takové neměly v evropské společnosti místo.
Nástup renesance a Kryštofa Kolumba
Vše se naštěstí změnilo díky myšlení, pronikajícímu z renesanční Itálie. A také asi díky nejznámějšímu mořeplavci – Kryštofu Kolumbovi. Když v roce 1492 objevil nový kontinent, začaly do Evropy doslova proudit mnohé americké rostliny. A to by v tom byl čert, kdyby z nich alchymisté nedokázali vydestilovat nové a nevídané vůně. A brzy se jim to povedlo. Mezi nejoblíbenější ingredience té doby patřila peruánská slunečnice, mexická vanilka a samozřejmě tuberóza, rovněž z Mexika. Všechny najdeme v parfémech dodnes.
Ovšem tehdy šlo díky jejich „zámořskému“ původu o opravdu exotické zboží, které se stalo velmi žádaným a tím pádem samozřejmě i drahým. Kdo nevoněl po vanilce nebo tuberóze, nebyl IN, jak by se dnes řeklo.
Otrávený parfém a další nebezpečné voňavé legendy novověké Evropy
O rozšíření parfémů po celé Evropě se podle legendy postarala Kateřina Medičejská (1519-1589). Jde o manželku francouzského krále Jindřicha II. Ta údajně kouzlu parfémů tak propadla, že jako své „věno“ přivezla do Francie laboratoře pr výrobu parfémů (konkrétně jednu založila v provensálském městě Grasse) a velmi brzy dokázala pro parfémy nadchnout i své okolí.
A to i přes to, že se na ni brzy nalepily i nejrůznější „parfémové fámy.“ Podle jedné z nich poslala jedné ze svých sokyň v lásce otrávený parfém, čímž ji zabila. U jiné prý k témuž stačil jen jeden dotek otrávenou rukavicí se speciálním parfémem.
Ovšem v době, o které mluvíme, bylo Kateřině teprve 14 a jako čerstvá nevěsta si určitě nemohla ve své nové roli příliš vyskakovat. Jakékoli rozdávání inspirace je tedy nepravděpodobné – nikdo by ji totiž neposlouchal.
Parfém jak prevence proti nemocem
Tím však role parfémů v renesanci nekončí. Pokud zůstaneme ve Francii, pak chtě nechtě narazíme na (i na tehdejší dobu) extrémně nedostatečnou hygienu. Mytí bylo pro mnohé šlechtice doslova sprostým slovem, které se neslučovalo s jejich kestřanskými zásadami, které jim nakazovaly se o své tělo vůbec nestarat.
To však neznamenalo, že jim tělesný pach nevadil. Ovšem místo po mýdle raději sáhli právě po nějakém parfému. To Itálie byla v tomhle směru o krůček dál. Oblíbené tu byly například nejrůznější voňavá pouzdra, s kuličkami napuštěnými parfémem. Měla sloužit jak ochrana proti nemocem – a to zejména proti moru. Jde o poslední zdokumentované léčebné využití parfému. Poté začaly vonné esence sloužit výhradně jen jako prostředek osobní toalety. A stejnou funkci mají i dnes.